Povídka: 1. Díl

10. února 2010 v 0:01 | MilSs*
Nový Život
Nikdy jsem o ničem takovém nepřemýšlela, ani koutkem své duše jsem nechtěla přemýšlet. Může něco takového být? Co to vlastně je.. Láska? Stejně je to jenom bolest. Život je jen nemoc, která vás každým dnem zabíjí. Není šance na záchranu. Každý umře. Jakou to má pro mne cenu? Umřít teď, nebo za několik desítek let. Žádnou. Mohu žít s tím vyprahlým srdcem, nebo ne. Ale co, stejně na tom nezáleží. Nebo snad ano? Možná... Když se nad tím zamyslím, jsem v celku spokojená, až na tu krvavou a vyprahlou díru, která se nachází na místě, kde mi mělo tlouct mé srdce. Ano, něco tam je, ale bolí to, příšerně to bolí. Jak? Během jednoho rozhovoru. Jedné minuty.. jedné vteřiny. Jak moc mohou bolet lidská slova? Už to vím. Nesnesitelně. A přeci jen mě tu něco drží. Něco mě drží být živá. Nechat tu vyprahlou díru stále bolet. Nechat ji, ať se mi zažírá do kůže jako tisíc bodavých nožů. Nechat ji, aby mě ničila. Ten důvod, proč toto trpím je má matka. Nechci jí způsobit to samé. Ba ještě horší, když si představím, že by neexistoval. "Aah!" Zajíkla jsem. Ležela jsem tu a přemýšlela nad tím, co se všechno může stát. Co se stalo. A co by se stát mohlo. Zžíralo mě to do jádra mé duše, teda pokud jsem ještě nějakou měla. Přála jsem si aby to přestalo. Ucítila jsem něco mokrého a lepkavého na mých tvářích. Slzy. Slzy, které mi stékaly po tvářích. Odešel...

Otevřela jsem své zelené oči a ucítila slabý průvan. Jasně. Okno. Zapomněla jsem ho večer zavřít, když jsem si v poslední vteřině uvědomila jaká je blbost opustit vše co jsem měla. Zvláště svou matku. Přišla jsem k tomu otvoru. Shlédla jsem a dívala se dolů. Nic zajímavého jsem však neviděla. Ne dnes. Nestál tam. Znovu jsem se musela nadechnout a okno jsem zavřela. Je to snad moje vina? Ne. Nemůžu se obviňovat. Ne teď. Nejsem dost silná, abych zvládla další řeznou ránu do mého místa, kde je moje vyschlé srdce. Nejsem připravená podívat se zpět. Do vzpomínek, krásných. Až na jednu, tu krutou. Bodavou. Podívala jsem se do zrcadla. Uviděla jsem své rezavé vlasy jak mi padají přes ramena. Tělo. Pohublé a stísněné. Opuštěné. Odvrátila jsem pohled. Byla jsem to já. Ucítila jsem znovu to lepkavé cosi na mé tváři. Ne. Nesmím. Nesmím vzpomínat, ne teď. Otevřela jsem dveře svého pokoje a vzhlédla. Nikdo tu se mnou nebyl. Lea, moje matka byla jako vždy v práci a vracela se až odpoledne. Vzhlédla jsem na místo nad protějšími dveřmi, kde pomalu tikaly hodiny. Bylo 6 hodin. Čas se obléknout a jít do školy. Jasně. Škola. Jak jsem mohla zapomenout. Dívala jsem se do skříně. Projížděla jsem očima každý pečlivě poskládaný kousek mého oblečení. Nakonec jsem se rozhodla to neřešit. Něco si prostě vezmu. Nakonec moji pozornost ukořistily černé džíny a žluté triko s potiskem Cheer Me up! To se hodí. V duchu jsem se pousmála. Působivé. Líčení jsem musela trochu přepísknou, vypadala jsem strašně. Nikdo by se jinak s takovou zrůdou nebavil. Vlastně jsem ani nechtěla, aby si mě někdo všímal, když.. Zastavila jsem se. Další bodnutí. Proč? Proč zrovna já? Skousla jsem si ret a ucítila jsem další nával slz. Skvělé. Takže můj make up byl přeci jen zbytečný. No a co? Už nebyl čas. Musela jsem jít. Ok. Jde se do školy.
Pokračování příště...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 oli oli | Web | 4. března 2010 v 15:37 | Reagovat

Tento diel sa mi naozaj páči...máš talent na písanie..hmm vidím že tu máš viac častíí ale...nemám čas čítať...ale fakt sa mi páči ako píšeš...snád niekedy inokedy to dočítam...zatiaľ čau..áá kliknem samozrejme *****... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.