Povídka: 10. Díl

10. února 2010 v 0:09 | MilSs*
Nový Život

"Ahoj. Ty na mě čekáš?" Vrátila jsem se do reality. Přikývla jsem. "To jsi hodná. Co jsi dneska dělala?" Ztuhla jsem. Co mám říct? "Byla jsem doma a tak. Celkem nuda." Zalhala jsem. "Aha. A to jsi s nikým nebyla venku? "Vždyť je tam zima." To nebyla však ta správná odpověď. Tady nikdy moc slunce nesvítilo. Jen někdy se objeví. "Ha ha. Prostě jsi chtěla být sama. Chápu." Usmála se a já si oddychla.

"Ty sis vařila špagety?" Zeptala se a podívala se na hrnec na plotně, který byl plný těstovin. Pokrčila jsem rameny. "Pokusila jsem se." Udiveně na mě pohlédla. "Nikdy nevaříš!" Řekla. A jéje. Tohle mi nikdy neuvěří. Co ji mám říct? "Umírala jsem hlady." Zamračila se. "Tohle je hodně divné. Jako kdyby si mi něco tajila." Snažila jsem se předvést udivený pohled. "Vážně nevím o čem mluvíš. Jen jsem měla hlad a do obchodu se mi nechtělo." Matčiny vrásky mezi očima povolily. "Hmm." Odložila nákup. Otočila se kolem dokola, jako by něco hledala. "Co hledáš?" Zeptala jsem se. "Nevím. Jen tak." Řekla a narovnala se. "Prostě sis uvařila špagety." Usmála se. Přikývla jsem a šla do pokoje. Za chvíli jsem uslyšela mé jméno. "Rosalie. Okamžitě pojď jsem." Ztuhla jsem. Mokré oblečení. Vstala jsem z postele a odložila nedočtenou knížku. Pomalu jsem došla do koupelny. Uviděla jsem jak Lea drží v jedné ruce mokré triko a v druhé kalhoty. "Proč je to mokrý?" Podívala jsem se do země. Sakra..sakra..sakra! "No? Čekám na vysvětlení. Co to má znamenat? Stojíš ve dveřích, potom uvidím špagety a nakonec najdu promočené oblečení hozené v prádelním koši!"Pokrčila jsem rameny. Na tohle jsem opravdu nedokázala odpovědět. "Aha. Takže ty neumíš mluvit?" Nadechla jsem se a chtěla něco říct, ale v krku jsem měla vyschlo, tak jsem svoje slova polkla. Nakonec jsem ale něco říct musela. Nechtěla jsem aby mamka byla uražená. "No.. Já jsem se nudila, tak jsem si vlezla do vany v oblečení a šplíchala na sebe vodu." Řekla jsem a pak jsem si uvědomila jaká je to hovadina. Lea na mě vytřeštila oči."Cože?" Pokrčila jsem rameny. "No nejspíš mi to nechceš říct. No pěkně to smrdí mořem. Takže mi prosím příště nelži." Přikývla jsem a otočila se k odchodu. "..Počkej ještě." Otočila jsem se k ní. "A co ty špagety?" Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Měla jsem hlad tak.." Zamračila se na mě. "Alespoň mi nelži! Kdo tu byl?" Podívala jsem se na ni. "Nikdo." Zamračila se. "Kdo?"Zeptala se znovu. "Nikdo!" Rozhodila ruce. "Takže se tu budeme hádat? Já chci vědět kdo tu byl!" Nadechla jsem se. "Kate." Zalhala jsem. "Tu by jsi sem nikdy nepustila." Dobře tak jí to řeknu.. ne nemůžu. Ach jo. Proč mi dává podmínku, kterou nemohu splnit? A kdybych to řekla, divila by se, kdyby mi vařil. "Victoria Bernerová." Vypadlo ze mě a mamka na mě udiveně podívala. "Bernerová?" Já přikývla. "Aha." Řekla a usmála se. "Ráda vaří a tak jsem jí to dovolila." Její oči se rozzářily. "A proč si mi to neřekla?" Zamyslela jsem se. "Prostě nemá ráda, když někdo ví o jejích návštěvách. Tak to prosím nikomu neříkej!" Přikývla. "No jo." Tentokrát už jsem se otočila a odešla do pokoje. Musela jsem si oddychnout. David se bude smát až mu to budu vyprávět. Budu? Ach ne. Jak si můžu být jistá že ještě přijde. Znovu jsem vzala nedočtenou knížku a zabořila se do čtení. Hlavně že jsem naše "Malé" tajemství nevyzradila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 10. února 2010 v 0:12 | Reagovat

sázíš to jako v tiskárně, to nestačím číst :(

2 Niki Alter Niki Alter | Web | 10. února 2010 v 11:45 | Reagovat

mam tu poviedku hrozne rada bavi ma to x)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.