Povídka: 11.Díl

13. února 2010 v 0:30 | MilSs*
Nový život

Znovu jsem položila knihu, když jsem uslyšela hvízdnutí. Kdo to může být? Pomalu jsem došla k oknu. Třeba to vůbec nebylo na mě a proč taky? Chtěla jsem se otočit, když v tom zase. Tentokrát mi to nedalo a došla jsem k oknu. Shlédla jsem. Byl tam David. Usmála jsem se na něj a snažila se mu naznačit, ať počká. Zavrtěl však hlavou a ukázal na okno. Jasně mi dával najevo, ať ho otevřu.

Zbláznil se? Vždyť to mamka pozná. Přemluvil mě a já jsem jej teda otevřela. "Pozor." Řekl, ale já nechápala. "Posuň se kousek." Řekl a já odstoupila. Pořád jsem nechápala. Teď jsem na něj neviděla, takže jsem byla trochu nervózní. Co chce udělat? Začala jsem si prohlížet obrazy, které mi visely po pokoji. Ucítil jsem něco na mém rameni, uskočila jsem. Rozesmál se. "Ahoj." Zamračila jsem se. "Co je tady k smíchu?" Nasadil vážný pohled, ale pak se neudržel. "Počkej." Řekla jsem mu a došla k oknu. "Žádný žebřík, lano, dokonce ani provaz svázaný z látek?" Udiveně jsem na něj pohlédla. "Chdíš posilovat?" Řekla jsem a shlédla dolů. "Ně, ale řekněme, že dobrou fyzičku mám." Řekl a zakřenil se. "To vidím." Ještě jednou jsem se musela přesvědčit. Štípla jsem se. Nic. Chtěla jsem si na něj šáhnout jestli je skutečný. Uhnul. "Co je?" Zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou. "Jen se ujišťuju, že se mi to nezdá." Přikývl. "Já vím." A vzápětí se zamračil. "Tak proč uhýbáš?" Podíval se mi do očí. "Rose, já.. nechci, nemůžu..." Zavrtěl hlavou a otočil se. "Nechoď.. Prosím." Vyděšeně se na mě podíval. "Měl bych, ale nevím, jestli na tom mám sílu." Tyto slova jsem pochopila jen na půl. "Nemáš sílu na co?" Zeptala jsem se. "Na to tě opustit." Musela jsem si sednout. "Ale měl bych. Nejsem zrovna nejlepší společník." Povzdechla jsem si. "A proč? Proč mi to pořád říkáš? Já to nechápu." Zamračila jsem se. "Chci ti dát jakousi.. nápovědu, aby jsi zjistila.." "Zjistila co?" Obrátil oči v sloup. "No to ti právě nemůžu říct." A proč? Proč mi to proboha nemohl říct? Zase jsem nic nechápala. Proč mi dává otázky. Dobrá tak nápovědy, které nemohu pochopit? Stála jsem tam a dívala se z okna, snažila jsem se přijít na způsob, který by mi pomohl rozluštit hádanku, jaká nás od sebe odděluje, kdyby tu nebyla, co by bylo? "Je to o tom, kdo jsi?" Podívala jsem se mu do očí. "Ano." Řekl. " Jsi něco, co není člověk?" Chvíli mlčel. "Ano." Přikývla jsem. "Jsi silný, rychlý, co ještě?" Usmál se. "Rose, na to musíš přijít sama." Přikývla jsem. Šla k němu. Nechtěla jsem se zsástavit, chtěla jsem se ho dotknout. Rozpadne se snad? Nezabrání mi v tom. Zřejmě pochopil, co chci udělat. Jen jsem mrkla a už byl za mnou. "Ne!" Řekl rázným hlasem. "No to teda jo." Řekla jsem já. Asi pochopil, že nemá na vybranou. Došla jsem k němu. Oči měl zavřené, pevně zavřené, jako by ho něco trápilo. Nechtěl vidět to, že se ho dotknu? Natáhla jsem ruku a chtěla jsem vzít tu jeho. Najednou byl pryč. Moje ruka se natahovala do prázdna. Do dveří vešla Lea. "Ty nespíš?!" Zamračila se. "Nemůžu spát." Povzdechla si. "A proč tak dupeš." Pokrčila jsem rameny. "No nic já jdu spát, snaž se být potichu, ano?" Přikývla jsem a dveře se zavřeli. "Kde jsi?" Řekla jsem, ale nic se neozývalo. Zase zmizel. Musel, tak jako vždy. A já zase zůstala stát a bez výsledku. Kopla jsem do postele. To jsem však neměla dělat. V noze mi ostře křuplo. Sakra. Au. "Ty sis to zlomila sama?" Uslyšela jsem ho a nadskočila. Zase byl tak tichý a tajuplný. A navíc ještě nad tím slovem zlomila. "Je to zlomený?" Zavrtěl hlavou. "Nejspíš." Povzdechla jsem si. "Co s tím?" Zeptala jsem se. "Musíš do nemocnice, ale nejdřív tě odnesu do postele. Do rána to vydržíš." Řekl a vzal mě do náruče. Přes teplé oblečení jsem necítila jeho kůži, měla jsem jedinou možnost. Teď, nebo nikdy. Dotkla jsem se jeho tváře. Zastavil se. "Musela jsi." Řekl, beze slov mě položil na postel a zmizel. Kam? To nikdo neví.Jedno však vím, jeho kůže je neuvěřitelně hladká a studená. Výsledek ovšem opět žádný. Dozvím se někdy pravdu? Teď jsem však musela spát, ta bolest byla nesnesitelná. Nechtěla jsem ji cítit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 coloury-graphic coloury-graphic | Web | 13. února 2010 v 0:30 | Reagovat

bezva blog :))))

2 Bee* Bee* | Web | 13. února 2010 v 0:36 | Reagovat

taky ranní ptáče nebo jak já nemohla usnout::

3 Millie BreakMyHeart Millie BreakMyHeart | Web | 13. února 2010 v 11:40 | Reagovat

omg zlatko jako první jsem ti chtěla napsat jak jsem na tebe naštvaná že už si mi třistalet nenapsala a,ale ty víš jak na mě haha je to nádherný užasný a upa vau prostě nemám slov jako vždy že takž epotřebuju další díleeeeeeeeeek honeM :D

4 VeRunQa-AvRiL VeRunQa-AvRiL | Web | 13. února 2010 v 12:36 | Reagovat

super chtěla jsem se tě zaptat budeš mi dělat vůbec ten dess=)?plomin že se te tak blbě ptam ale ještě na tamtom blogu si řikalaže mi ho uděláš tak proto se tě ptam jestly to platí ten dess s avril plsky odpiš mi an blog děkuju papa :)

5 VeRunQa-AvRiL VeRunQa-AvRiL | Web | 13. února 2010 v 12:57 | Reagovat

jj moc děkuju papa =)

6 _aMy*Lee_ _aMy*Lee_ | Web | 13. února 2010 v 13:17 | Reagovat

super diel, len tak ďalej! =)

7 Millie BreakMyHeart Millie BreakMyHeart | Web | 13. února 2010 v 13:28 | Reagovat

jo co takhle napsat změnila jsem si přezdívku ahoj to jsem já lucishQka bo jak tobylo :D:D ne dobrý pohodička :D:D:D šak na co by si mi to psala.. ne sranda . jen si děláms randu neber to vážně a jasně neomlouvej se chápu :D

8 crown-princess crown-princess | E-mail | Web | 13. února 2010 v 23:07 | Reagovat

super povídka...ale je to prostě stmívání xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.