Povídka: 16 Díl

21. února 2010 v 18:29 | MilSs*
Nový Život

Zastavil se. Já také. Je jasné, že mi v tuhle chvíli chce něco říct. Tohle mi dělalo hodně lidí. Stejně nepochopím, proč mi nikdo neřekne nic narovinu. Proč taky? Jako kdyby mě to zajímalo. "Myslím, že by jsi tu teď měla zůstat. Na chvíli." Řekl a přerušil mě z mého přemýšlení. Na chvíli. No ale na jak dlouhou chvíli? To mi zase nikdo neřekne, však já se nedám.


"Ne." Když to říkal, ani se na mě nepodíval, teď se však otočil. "Cože?" Pche. Jako kdyby to nebylo dost jasný. "Prostě ne. Chci jít s tebou. Vím, jste poněkud… zvláštní rodina, ale..." Zamračil se.

"Zvláštní? Jak to myslíš, to zvláštní?" Zeptal se mě jako kdyby to snad nebyla pravda. "No barvy očí, rychlost, a tak dále. No však víš." Doufala jsem, že to nebude řešit, protože tohle téma mě sice zajímalo, ale nebylo podstatné pro tuto chvíli. Bohužel došlo k mému zklamání. Davida zase zaujalo slovo zvláštní. Že jsem něco plácla.

"No nevím. Co si myslíš, pod tím slovem zvláštní?" Musela jsem si dát obličej do dlaní. To jsem zrovna vážně nechtěla probírat. Obličej sem vytáhla. Ok, budeme to tedy řešit, ale co chce vlastně řešit, když o ničem nevím? Zase. Samozřejmě. " Zatím nic, protože bohužel nemám žádný pořádný podklad. No mohli byste být nějací zmutovaní lidé, ale to není ten správný název. Vážně netuším, ale je docela možné, že můžete být i něco dobrého, nebo zlého." Ani jsem netušila, že to řeknu. Zamrazilo mě v zádech. Povytáhl obočí. Tohle bude zajímavé. "Zmutovaní lidé?" Začal se smát, hodně smát. Stála jsem tam a koukala na jeho bílé zuby, jak vyplívali z jeho úst. Pousmála jsem se. Udivilo mě to, protože mě to rozhodně vtipné nepřišlo. Vážně byli zvláštní, nebo mám-li říct divní? V tu chvíli jeho úsměv poklesl. "Možná je dobře, že zatím o ničem nevíš. Tvoje teorie jsou velice zajímavé." Řekl a znovu se pousmál. Zakroutil však hlavou a otočil se. "Nezapomeň, že půjdu s tebou." Řekla jsem a už jsem udělala krok. Znovu se zastavil. Nadechla jsem se. Konečně snad dojde k rozhovoru, který chci já.

"Proč musíš být tak tvrdohlavá!" Řekl a opět se otočil. Aha. Takže jsem nakonec já ta špatná. "Protože jinak bych se k ničemu nedostala." Řekla jsem a zkřížila ruce. Doufám, že mi na tohle řekne něco, co mi konečně vysvětlí tuto situaci. "K ničemu? A k čemu se chceš dostat?" Zakroutila jsem hlavou. No jasně, on to ani neví.

"No takže. Za prvé. Nevím, co tu dělám, proč tu jsem a proč tu musím být. Za druhé. Moje matka mě teď určitě shání, má o mě strach. Myslím, že už má i celé město jako hledací skupinu. Za třetí. Johny. Je tam někde, měli jsme jet na hory. A co si teď asi pomyslí? Za čtvrté. Chci konečně vědět, kdo jste. A za páté. Chci domů!" Řekla jsem to všechno. Všechno to nejdůležitější, kdybych to tu měla vyjmenovávat cel, asi bych tu strávila nějakou tu hodinu. Doufám, že už si konečně uvědomí, že chci taky něco já.

"No, vidím, že to s tebou asi nebude jednoduché. Mohu ti hodně věcí říct, nebo splnit. Něco bohužel ne. Pokud chceš, dám ti telefon a můžeš zavolat, komu budeš chtít, jen nesmíš prozradit, kde se nacházíš. Není to žádný únos, ale je to pro tvoje bezpečí. My bychom ti neublížili, ale je tu i někdo jiný, kdo by toho byl schopný. A to souvisí i s tím, že chceš domů. Nejde to. Zatím. Proč tu jsi a proč tu musíš být, to ti vysvětlíme hned, jak jen to bude možné. Nechceme to nějak uspěchat, je to přeci jenom trochu, nevím, jak to mám popsat. Trochu nebezpečné a soukromé. Pochopíš potom. Souvisí to i s tím, kdo jsme." Pomalu jsem si to přebírala v hlavě. Takže, nemůžu domů ani říct kde jsem, protože je to nebezpečné. Nemůžu zatím vědět, kdo jsou, ani co tu dělám. Je to nebezpečné. Mohu jen zavolat, komu chci. To je bezpečné. Dobře, byla jsem poražená. Sedla jsem si opět na sedačku. "Počkám, ale honem."

Bylo tu hodně problémů. Cítila jsem však, že mě tu něco drží. Nějaká temná síla. Bernerovi byli zvláštní, to uznávám, ale jejich kouzlo mě omámilo. Zadívala jsem se opět do okna, které lemovalo jednu stranu zaoblené místnosti. Slunce, které se tu objeví zřídka, už opět mizelo. Nastávalo šedivé období, jak pro počasí, tak pro moji duši.

Hlavu jsem si podepřela a zadívala se do mraků, které začali zaplňovat díru, kterou procházeli sluneční paprsky. Pomalu, ale přece. Otvor byl čím dál menší. Slunce už jen prosvítalo. Mělo ještě naději, která však už byla jen maličká. Nakonec mraky zvítězily a slunce se musela vzdát. Tak jako to musím udělat já, i když nechci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tery Tery | Web | 21. února 2010 v 18:35 | Reagovat

Ahoj,u mě na blogu jsem právě spustila řetězec...Tak kukni na můj blog a taky zanechej koment...=)

2 Millie BreakMyHeart Millie BreakMyHeart | Web | 21. února 2010 v 18:36 | Reagovat

úžásnýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýý

3 Niki Alter Niki Alter | 21. února 2010 v 18:40 | Reagovat

uzzzzzaasny (OMG!!!ZE JA SI TA ZMAZAT OMG NIE!LUFF ^^)

4 ☮Miss.Miley☮ ☮Miss.Miley☮ | Web | 21. února 2010 v 18:41 | Reagovat

v pohode :))

5 *Miss-★-Vanessiiiik*affí *Miss-★-Vanessiiiik*affí | Web | 21. února 2010 v 18:46 | Reagovat

neboj, tebe si te určitě nesmažu.

6 Lucii - Your Affilates :D Lucii - Your Affilates :D | Web | 21. února 2010 v 18:48 | Reagovat

Super :D

7 Millie BreakMyHeart Millie BreakMyHeart | Web | 21. února 2010 v 18:53 | Reagovat

šak jsem ti ji pochválila ty si pako :D:D no nonononononono děkuju xD

8 annie* annie* | Web | 21. února 2010 v 18:55 | Reagovat

ja na tebe nejsem rozlobena nebo tak, prosimte:D ja te chapu :)

9 Lucii - Your Affilates :D Lucii - Your Affilates :D | 21. února 2010 v 18:57 | Reagovat

V pohodě .. určitě si tě nesmažu :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.