Povídka: 3.Díl

10. února 2010 v 0:03 | MilSs*
Nový Život

Uviděla jsem nepořádek. Všechno bylo rozházené. Kdo, nebo co? Řekla jsem si. Začala jsem uklízet. Trvalo mi hodiny než jsem to všechno uklidila. Rozhlédla jsem se po pokoji a pak mi došlo co mi chybělo. "Ne!" Byla to jediná památka.. po něm. Stříbrné náušnice, které mi dal jako dárek k mým sedmnáctým narozeninám. Byly pryč. Rozbrečela jsem se. Tento týden bude pro mě určitě ten nejhorší. Ležela jsem na posteli a zírala do stropu. Nemyslela jsem na nic. Doufala jsem, že to všechno přejde, že se ta díra zacelí. Otočila jsem se a zavřela oči. Zdřímnu si.

Šla jsem lesem po pěšině.Dlouhé, ale rovné jako by byla nakreslená. Nešla jsem, ale běžela. Bylo to zvláštní, protože běh nikdy nebyl mou silnou stránkou. Běžela jsem neuvěřitelně rychle. Slyšela jsem za sebou něčí křik. Otočila jsem se a zastavila. Ticho. Rozběhla jsem se dál. Míjela jsem stromy, keře, květiny, kapradiny i kameny. Míjela jsem zvěř a potůčky. Najednou jsem uviděla, něco zvláštního a tajemného. Míjelo to vedle mě a já nedokázala zastavit. Začala jsem křičet. Byl to jen sen. Naštěstí, ale co to bylo? Co jsem to míjela. To se už asi nikdy nedozvím. Už ne. Nadechla jsem se a otevřela oči. Uviděla jsem světlo. Podívala jsem se na hodiny. Bylo pět hodin večer. Vstala jsem a učesala si vlasy. Lea už určitě bude doma. "Ahoj mami." Pozdravila jsem. "Ahoj Rosie." Odpověděla s úsměvem. Dnes její azurově modré oči jen zářily. "Koukám, že máš dobrou náladu." Poznamenala jsem a pomalu usedla ke stolu. "Taky mám důvod. Mám rande." Udivila jsem se. Odkdy mamka randí? "Vážně? A kdo je ten šťastný?" Lea se na mě podívala. "To bys neuhodla. Je to Jack, tady od vedle." Vykulila jsem oči. "Ten Jack? Ten učitel?" Přikývla. Pomalu ve mě začala stoupat zuřivost. Můj učitel a moje máma?! "Zkatíčko podívej. Já vím, že je to trochu zvláštní, ale člověk si někdy nevybere. Prostě to příjde samo." Usmála se na mě. "Asi máš pravdu. Tak si to užij." Řekla jsem a kousla se do rtu. Pořád mi to nesedělo. Můj učitel a moje máma. "A co ty? Líbí se ti někdo?" Podívala jsem se na ni. Ví snad? "Vidím jak si smutná. A taky se nedá přeslechnout ten tvůj věčný pláč. Nezlob se na mě, ale poznám, co moji dceru trápí." Aspoň jsem nemusela nic vysvětlovat. Ušklíbla jsem se nad představou, kdyby poznala vše, co mě trápí. "Víš o tom, že se má přistěhovat nějaká nová rodina?" Zeptala se a vzhlédla. Hned jsem zpozorněla. "Přistěhovat? A proč zrovna sem?" Pokrčila rameny. "To netuším. Je to prý nějaký třicetiletý Tom Berner s rodinou." Řekla a usmála. "Má prý i syny." Poznamenala. Zpozorněla jsem ještě víc. "Berner? A co je zač?" Matka opět pokrčila rameny. "Nevím, ale říká se že je krásný." Zamyslela jsem se. "Krásný?"Přikývla. "Zajímavý." Řekla jsem a chvíli bylo ticho. "Dáš si večeři?" Zeptala se mě a kývla směrem k plotně, kde se cosi smažilo. "Máme topinky" Uchichtla jsem se. Vždy když Lea topinky vařila, byly buď moc tvrdé, nebo moc měkké a nedosmažené. "Zvládneš to?" Chvíli popřemýšlela. "Myslím že jo" Řekla a otočila topinku na pánvi. Je fakt, že jsem za celý den měla jen pár soust oběda a topinky voněly. "Tak dobrá."

Pokračování příště

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.