Povídka: 7.Díl

10. února 2010 v 0:07 | MilSs*
Nový Život

Šla jsem k oknu. Podívala jsem se ven, ale nikde nikdo. Divný. Zavřela jsem jej a potom jsem se ještě jednou ujistila, že je pořádně zavřené. Když bylo všechno v pořádku lehla jsem si do postele. Už jsem to potřebovala. Zavřela jsem oči a usnula.

Vyběhla jsem z pěšiny. Les skončil a přede mnou byl útes. Dívala jsem se dolů. Přešlapávala na okraji. Viděla jsem všechny vzpomínky. úplně. Najednou byl vedle mě. "Co tu děláš?!" Zeptal se a mračil se. Pomalu jsem se na něj podívala. "Nevidíš? Jdu skočit!" Zavrtěl hlavou."To nesmíš." Usmála jsem se. "To bys nepochopil." Otočila jsem zpět. Ucítila jsem jeho ruku na mé. "Prosím." Řekl a podíval se mi do očí. "Promiň." Řekla jsem a skočila do té propasti. Zařvala jsem. Otevřela jsem oči. Co to bylo za sen? Podívala jsem se na hodiny. Bylo 9 hodin ráno. Už nemělo cenu spát. Podívala jsem se k oknu a s úlevou jsem vydechla, když jsem zjistila že je zavřené. Dnes je sobota. Den bez školy. Normálně by mi to nevadilo, právě naopak, ale dnes. Chtěla jsem mu něco říct a teď musím čekat až do pondělí. Ach jo. Čekají mě dva dlouhé dny. Vstala jsem a podívala se z okna. Matčino auto už bylo pryč. Stálo tam jen jedno černé, pro mě neznámé. Kdo to je? Převlékla jsem se a šla do kuchyně. Uslyšela jsem zvonek. To bude pošťák. Povzdychla jsem si a šla ke dveřím. Když jsem otevřela dveře okamžitě jsem se musela držet aby se mi pusa neotevřela. Stál tam on. Měl sluneční brýle a zářivý úsměv. "Ahoj." Řekl a sundal si brýle. "A-ahoj. Co tu děláš?" Usmál se. "Je sobota a nemáme školu. Co kdyby sem ti dělal společnost. Ale jestli nechceš, klidně mě vykopni a já už se nevrátím." Řekl a usmál se. Poodstoupila jsem ať může jít dál. Byla jsem v šoku. Co chce? Jen tak? Tomu nevěřím. "Koukám, že jsi právě vstala." Přikývla jsem. "A jak se ti spalo?"
Trochu jsem se pousmála. "Dobře." Zněl tak uvolněně, jako kdyby jsme byli přátelé a on sem chodil každý den. Já však taková nebyla. "Proč tu jsi?" Podívala jsem se na něj s co nejvážnějším výrazem, který jsem uměla. "Přišel jsem za tebou." Řekl, ale viděla jsem, že mu úsměv trochu poklesl. "Tomu nevěřím." Řekla jsem. "Jak si vůbec přišel na to kde bydlím?" Zeptala jsem se a vzpomněla jsem si na otevřené okno. "Znám tu hodně lidí a není těžké se jich na něco ptát." Usmál se. Nebyl to však uvolněný úsměv, byl opatrný. Křivý. "Hmm. To je jedno, prostě proč tu jsi?" Sklopil oči. "Chtěl.. musel jsem tě vidět." Zamračila jsem se. "Proč?" Odechl si a podíval se stranou. Bylo vidět, že o tom mluvit nechce. "No?" Podíval se mi do očí. " Dnes.. se mi o tobě zdálo." Ztuhla jsem. "C-co jsem dělala?" Řekla jsem vyděšeně. "Skočila jsi z útesu. Musela jsem si sednout. " To není možný. Ty si vymýšlíš." Udiveně se na mě podíval. "Měl bych k tomu mít důvod?" Podívala jsem se na něj. "Měla jsem taky sen. Skočila jsem z útesu." Vykulil oči. "Cože?" Přikývla jsem. "Asi to něco znamená že?" Řekla jsem. Pokrčil rameny. Bylo ticho. Slyšela jsem jen tlukot srdce. Zneklidňovalo mě to. " Jak ten útes vypadal?" Zeptala jsem se. "Byl u lesa, pod ním bylo takový. černo." Pokrčil rameny a já přikývla. "Co jsi tam dělal ty?" Podíval se mi do očí. Chtěl jsem tě zastavit." Řekl a já opět přikývla. "Řekla jsi. To bys nepochopil." V tu chvíli jsem vážně ztuhla. "To není možný, To se přece zdálo mě!" Podíval se do země. "To bych mohl říct taky." Řekl a já na něj podívala. "Hmm. Je ot divný. Zdálo se mi o tobě už před tím." Rychle se na mě podíval. "Ještě než jsme se potkali?" Přikývla jsem. "Jo. Proto jsem omdlela." Tak a bylo to venku. "Zajímavé." Zakroutil hlavou. "Něco nás spojuje a já nevím co. Měl jsem stejný sen, proběhla jsi kolem mě." Už mě to tak nevyděsilo. Prostě si vymejšlí. "A kde to bylo?" Zeptala jsem se jako kontrolní otázku. "V lese. Byla tam taková pěšina, rovná. Jak nakreslená. "Takže si vážně nevymýšlíš?" Zavrtěl nevěřícně hlavou. "Myslel jsem že mi budeš věřit." Pousmál se. "Víš tohle je těžko uvěřitelný." Usmál se a přikývl. Ucítila jsem něco se pálit. "Sakra, moje snídaně!" Vyjekla jsem a běžela do kuchyně. Doběhla jsem k vajíčkům, který byly totálně přilepený na pánvi. "Skvělý." Povzdychla jsem si. "Ukaž." Řekl a vzal mi pánvičku z ruky. Potom si vzal do ruky jar, houbičku a napustil do pánve vodu. Krouživými pohyby odstraňoval připálená vajíčka pryč. Nikdy mi to nešlo. Nakonec mi podal pánvičku a usmál se. "Hotovo." Řekl a otřel si ruce do kalhot. "J-jak.." Dal mi prst na pusu.. "Pšššt." Řekl a šel do obýváku. Držela jsem čistou pánvičku v ruce a zírala na ni. Vždyť to bylo na vyhození. Jak to udělal? Nejdřív mi vleze do pokoje, pak mi do hlavy dává sny a nakonec dělá něco, co prostě jen tak někdo nedokáže. To nešlo! Kdo je to k sakru?

Pokračování příště...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.