Povídka: 8. Díl

10. února 2010 v 0:07 | MilSs*
Nový Život.
No, kdo to je, to je pěkně blbá otázka. Sakra, vždyť ani nevím jak se jmenuje. Zamračila jsem se. Aha! Jakto, že on to ví a já zas ne? "A jak se vlastně jmenuješ?" Vypadlo ze mě. Otočil se na mě. "T-ty to nevíš?" Udiveně se na mě podíval. "Měla bych snad? Vždyť jsi mi to ještě něřek." Usmál se. "No jsem David. David Berner." Usmál se. "Tak ahoj. Davide."

Sedla jsem si. "Mám jednu otázku." Řekla jsem a on se zamračil a povzdechl jsi."Jakou?" Zamyslela jsem se. "Kdo jsi? Jsi.. tvrdý, dáváš mi do hlavy sny a lezeš mi do pokoje! Kdo sakra si?" Řekla jsem a upřela na něj pohled. On měl však oči skloněné. "Opravdu bych si přál, aby jsi to věděla. Bylo by to snažší, ale.. nemůžu. Promiň" Řekl a podíval se mi do očí. "Takže je to pravda, že jsi byl v mým pokoji?!" Řekla jsem a cítila jak ve mě roste vztek. "Ano." Zamračila jsem se. "Co jsi tam dělal?" Zamračila jsem se. "To bys nepochopila." Podíval se do země. "A je to tu zas! To bych nepochopila, ale co? Co bych nepochopila, dej mi alespoň nápovědu!" Vzal do ruky stůl. A hned ho zase položil. Ucítila jsem jak jsem jak se mi otevřela pusa. "Jak, jak jsi to udělal?!" Podívala jsem se na něj. Odvrátil pohled. "Víc ti toho říct nemůžu." Řekl a odešel. Marně jsem se pokusila udělat to samé. Ten stůl vážil snad tunu! Nakonec jsem to vzdala, když se mi do ruky dostavila křeč. Zamračila jsem se a poraženě usedla na pohovku. Nápovědu mi dal, ale co je to za nápovědu, když zase nevím nic. Je to úplně od začátku. Od nuly. Ale já to zjistím! Celý poledne jsem nad tím přemýšlela. Už mě dokonce i napadl google, ale to jsem zavrhla. Najednou jsem uslyšela kamínek na okně. Otočila jsem hlavu. Nikde nic, tak jsem tomu nevěnovala pozornost. Zase. Došla jsem k oknu a podívala se dolů. Byl tam David. Otevřela jsem okno. "Jdeš mi dát další nápovědu?" Přitiskl si prst na pusu. "Pššt." Rozhlédla jsem se. "Počkej, jdu dolů." Vzala jsem si boty a vyšla ze dveří. "Tak co? Moje otázka stále platí." Usmál se. "Možná." Udíveně jsem na něj pohlédla. "Co takhle jít do lesa?" Přikývla jsem. "Tak co?" Podívala jsem se na něj. "Co ta nápověda?" Povzdychl si, "Myslím, že jsem ten stůl měl nechat být. Zbytečně se tím teď zabýváš." Vykulila jsem oči. "Tím chceš říct, že to nic neznamená?" Přikývl. "Přesně tak." Zamračila jsem se. "To jsem si mohla myslet. Taky ty se mi přiznmáš, že mi lezeš do pokoje, kterej je v prvním patře. Potom přede mnou zvedneš stůl? Na to si měl myslet trochu dřív!" Řekla jsem. "Možná na to časem příjdeš." Chvíli bylo ticho. Šli jsme po pěšině. Ztuhla jsem. Pěšinu jsem neznala, ale poznávala jsem ji. Byla rovná. Jako nakreslená. Podívala jsem se na něj. Zřejmě mě nechápal. Rozběhla jsem se. Běžela jsem. Musela jsem se podívat kde ta stezka končí. Běžela jsem. Vše bylo jako v tom snu. Najednou jsem byla na konci. Byl tam. Viděla jsem jsem tu propast. Chtěla jsem se probrat, ale nešlo to. Byla to skutečnost. Podívala jsem se dolů. Pod útesem bylo moře, jehož vlny narážely do těch mohutných skalisek pode mnou. Bylo to tady. Stála jsem tu a nevnímala jsem. Najednou jsem ucítila něčí ruku na mé. Jeho ruku. Podívala jsem se na něj a on přikývl. "Chápu. Nevěděl jsem že ten sen byl až tak stejný." Řekl a podíval se dolů. "Doufám, že opravdu neskočíš." Podívala jsem se mu do jeho modrozelených očí. "A co když jo?" Řekla jsem. Vytřeštil na mě oči. "Cože? Nedělej to. Chceš se zabít?" Pokrčila jsem rameny a přistoupila blíž k okraji. Ucítila jsem závan svěžího větru, který si pohrával s mými vlasy. "Prosím." Řekl a já jsem udělala další krok. Tam už zem nebyla. Necítila jsem nic, než jen silný vítr, který bojoval s nepřemožitelnou gravitací. Padala jsem. Níž a níž. Padla jsem blíž k tomu rozbouřenému moři. Uviděla jsem všechny mé vzpomínky. Uviděla jsem tátu, ještě když žil Uviděla jsem celé mé dětství. Uviděla jsem jeho. Uviděla jsem Davida. A uviděla jsem skutečnost. Otevřela jsem oči. Rychle jsem je zavřela a ucítila ostrý náraz. Dopadla jsem. Ucítila jsem tu děsivou sílu rozbouřeného moře. Co jsem to udělala? Co jsem si myslela? Že to přežiju? Ubohe! Rosalie O´Ĺeeseová co sis to proboha myslela? Najednou jsem ucítila vzduch. Vynořila jsem se. Můj život byl zachráněn. Usmála jsem se. Já to zvládla! Vzhlédla jsem. Nade mnou se tyčila vysoká skála. Ale, co si teď asi myslí David? Určitě si myslí že jsem blázen. Pochopitelně. Najednou jsem ucítila silný tlak. Něco mě táhlo. Bylo to silné a rychlé. Doplavali jsme k pláži. Protože jsem byla otočená zády, nevěděla jsem, co to je. Podívala jsem se a ztuhla. Byl to David.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.