Povídka: 9. Díl

10. února 2010 v 0:08 | MilSs*
Nový Život

Mračil se na mě. Chápala jsem. "Co to bylo?" Zeptal se mě s údivem. "Nevím. Najednou to nešlo. Musela jsem.." Zavrtěla jsem hlavou a podívala se do země. "Promiň." Povzdechl si. "Pojď prosím tě." Řekl a trošku se usmál. "Hlavně že ti nic není." Usmála jsem se.

Ucítila jsem, že mě zvedl. "Hlavně se to nikdo nesmí dozvědět!" Řekl přísně a já přikývla. "Myslím to, že jsem tě vytáhl." "Proč?" Udivila jsem se. "To bys.. ehm nic. Prostě ne." Zamračila jsem se. "Nepochopila? Už zase?" Obrátil oči v sloup. "Hmm.. tak jo." Nesl mě až k nám domů. "To už snad zvládneš." Usmál se a postavil mě na nohy. "Jo. To už zvládnu." Přikývl a otočil se na odchod. "Nechceš tu se mnou ještě být?" Zeptala jsem se ho. "Rád." Usmál se a vešel dovnitř. Zavřela jsem dveře. "Osprchuju se, počkáš tady?" Přikývl a sedl si na sedačku. "Jen běž." Vyběhla jsem nahoru. Svlékla ze sebe všechno promoklé oblečení a pustila horkou vodu. Bylo to příjemné. Voda v moři byla opravdu studená. Při té vzpomínce jsem se otřásla. Možná kdyby mě nevytáhl. Možná bych už byla.. mrtvá. Nechápu jen, proč nechce, abych to někomu říkala. Je to zvláštní. Osušila jsem se oblékla. Ucítila jsem lahodnou vůni. úplně jsem zapomněla na jídlo. Když jsem došla dolů uviděla jsem na stole špagety. "To jsi připravil ty?" Zeptala jsem se a podívala se na Davida. "Jasně, přece tě nenechám o hladu." Zírala jsem na ten talíř s jídlem. "Ty jsi mi uvařil jídlo? Jenom tak?" Zeptala jsem se ho. Nebyla jsem zvyklá, že mi někdo vaří kromě mojí matky. "Co? Nemáš ráda špagety?" Podíval se na mě. "Ale jo, to mám." Usmál se. "Tak jez." Pokrčila jsem rameny a šla ke stolu. "Ty si nedáš?" Zavrtěl hlavou. "Nemám hlad." Zamračila jsem se. "Vždyť jsi od rána nic nejedl?!" Pokrčil rameny. "Nemám hlad." Dál jsem to neřešila a nabrala si sousto špaget. Byly výborné! "Kde si se naučil tak dobře vařit?" Zeptala jsem se ho. Mlčel. "No?" Podíval se do země. "Doma." Přikývla jsem. "Aha." Jedla jsem s chutí, měla jsem opravdu hlad. Když jsem dojedla poslední vidličku uklidila jsem talíř do myčky. "Díky, bylo to výborné." Usmála jsem se a on mi můj úsměv oplatil. Měl krásný úsměv. Když se smál, jeho modrozelené oči se leskly. Dívala jsem se na něj. Byl...krásný. "Proč tak koukáš?" Zeptal se. "Jen si říkám, že jsi krásný." Řekla jsem si a on se zamračil. "To bys neměla." Nepochopila jsem jeho reakci. "Můžu znát důvod?" Povzdychl si a zavrtěl hlavou. "Ne. Nechtěj to vědět. Prosím." Řekl úzkostlivě a podíval se mi do očí. Byl opravdu krásný a mě se málem podlomila klena. Nikdy jsem ho takhle nevnímala. Musela jsem si sednout. Nejradši bych ho teď, tady na tom místě nejradši políbila a už nikdy nepřestala. Něco mi ale říkalo, že to není správné. Tak jsem své pocity držela, jak nejvíc to šlo. "Na co myslíš?" Zeptal se. "Myslím, že není dobrý nápad říkat ti, na co teď právě myslím." Usmál se. "Aha." Podívala jsem se do země. "A na co myslíš ty?" Zeptala jsem se. "Na tebe." Řekl. Že by mi moje svědmí radilo špatně? "Že bychom možná neměli být přáteli. Je to pro tebe, nebezpečné." Vzhlédla jsem na něj. "Nebezpečné?" Přikývl. "Nemám však sílu tě opustit." Řekl, ale neodvážil se na mě podívat."A proč bys to dělal?" Řekla jsem. Podíval se na mě. Dívali jsme se tak na sebe několik minut. "Už bych měl jít. Tvoje máma tu za chvíli bude." Podívala jsem se na hodiny. "Máš pravdu." Přikývla jsem a doprovodila ho ke dveřím. "Tak.. ahoj." Políbil mě na čelo. "Ahoj." A byl pryč a já z něj taky. Stála jsem ve dveřích, když v tom jsem uviděla přijíždět matčino auto. Proč jí to jenom nemůžu říct? Bude to těžké.Hodně těžké, ale já to překonám. Snad.

Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.