Povídka: 16. Díl

30. března 2010 v 21:25 | MilSs*
Nový Život

Zastavil se. Já také. Je jasné, že mi v tuhle chvíli chce něco říct. Tohle mi dělalo hodně lidí. Stejně nepochopím, proč mi nikdo neřekne nic narovinu. Proč taky? Jako kdyby mě to zajímalo."Myslím, že by jsi tu teď měla zůstat. Na chvíli." Řekl a přerušil mě z mého přemýšlení. Na chvíli. No ale na jak dlouhou chvíli? To mi zase nikdo neřekne, však já se nedám.

"Ne." Když to říkal, ani se na mě nepodíval, teď se však otočil. "Cože?" Pche. Jako kdyby to nebylo dost jasný. "Prostě ne. Chci jít s tebou. Vím, jste poněkud… zvláštní rodina, ale..."

Zamračil se."Zvláštní? Jak to myslíš, to zvláštní?" Zeptal se mě jako kdyby to snad nebyla pravda. "No barvy očí, rychlost, a tak dále. No však víš." Doufala jsem, že to nebude řešit, protože tohle téma mě sice zajímalo, ale nebylo podstatné pro tuto chvíli. Bohužel došlo k mému zklamání. Davida zase zaujalo slovo zvláštní. Že jsem něco plácla.


"No nevím. Co si myslíš, pod tím slovem zvláštní?" Musela jsem si dát obličej do dlaní. To jsem zrovna vážně nechtěla probírat. Obličej sem vytáhla. Ok, budeme to tedy řešit, ale co chce vlastně řešit, když o ničem nevím? Zase. Samozřejmě. " Zatím nic, protože bohužel nemám žádný pořádný podklad. No mohli byste být nějací zmutovaní lidé, ale to není ten správný název. Vážně netuším, ale je docela možné, že můžete být i něco dobrého, nebo zlého." Ani jsem netušila, že to řeknu. Zamrazilo mě v zádech. Povytáhl obočí. Tohle bude zajímavé. "Zmutovaní lidé?" Začal se smát, hodně smát. Stála jsem tam a koukala na jeho bílé zuby, jak vyplívali z jeho úst. Pousmála jsem se. Udivilo mě to, protože mě to rozhodně vtipné nepřišlo. Vážně byli zvláštní, nebo mám-li říct divní? V tu chvíli jeho úsměv poklesl. "Možná je dobře, že zatím o ničem nevíš. Tvoje teorie jsou velice zajímavé." Řekl a znovu se pousmál. Zakroutil však hlavou a otočil se. "Nezapomeň, že půjdu s tebou." Řekla jsem a už jsem udělala krok. Znovu se zastavil. Nadechla jsem se. Konečně snad dojde k rozhovoru, který chci já.

"Proč musíš být tak tvrdohlavá!" Řekl a opět se otočil. Aha. Takže jsem nakonec já ta špatná. "Protože jinak bych se k ničemu nedostala." Řekla jsem a zkřížila ruce. Doufám, že mi na tohle řekne něco, co mi konečně vysvětlí tuto situaci. "K ničemu? A k čemu se chceš dostat?" Zakroutila jsem hlavou. No jasně, on to ani neví.


"No takže. Za prvé. Nevím, co tu dělám, proč tu jsem a proč tu musím být. Za druhé. Moje matka mě teď určitě shání, má o mě strach. Myslím, že už má i celé město jako hledací skupinu. Za třetí. Johny. Je tam někde, měli jsme jet na hory. A co si teď asi pomyslí? Za čtvrté. Chci konečně vědět, kdo jste. A za páté. Chci domů!" Řekla jsem to všechno. Všechno to nejdůležitější, kdybych to tu měla vyjmenovávat cel, asi bych tu strávila nějakou tu hodinu. Doufám, že už si konečně uvědomí, že chci taky něco já.

"No, vidím, že to s tebou asi nebude jednoduché. Mohu ti hodně věcí říct, nebo splnit. Něco bohužel ne. Pokud chceš, dám ti telefon a můžeš zavolat, komu budeš chtít, jen nesmíš prozradit, kde se nacházíš. Není to žádný únos, ale je to pro tvoje bezpečí. My bychom ti neublížili, ale je tu i někdo jiný, kdo by toho byl schopný. A to souvisí i s tím, že chceš domů. Nejde to. Zatím. Proč tu jsi a proč tu musíš být, to ti vysvětlíme hned, jak jen to bude možné. Nechceme to nějak uspěchat, je to přeci jenom trochu, nevím, jak to mám popsat. Trochu nebezpečné a soukromé. Pochopíš potom. Souvisí to i s tím, kdo jsme." Pomalu jsem si to přebírala v hlavě. Takže, nemůžu domů ani říct kde jsem, protože je to nebezpečné. Nemůžu zatím vědět, kdo jsou, ani co tu dělám. Je to nebezpečné. Mohu jen zavolat, komu chci. To je bezpečné. Dobře, byla jsem poražená. Sedla jsem si opět na sedačku. "Počkám, ale honem."

Bylo tu hodně problémů. Cítila jsem však, že mě tu něco drží. Nějaká temná síla. Bernerovi byli zvláštní, to uznávám, ale jejich kouzlo mě omámilo. Zadívala jsem se opět do okna, které lemovalo jednu stranu zaoblené místnosti. Slunce, které se tu objeví zřídka, už opět mizelo. Nastávalo šedivé období, jak pro počasí, tak pro moji duši.
Hlavu jsem si podepřela a zadívala se do mraků, které začali zaplňovat díru, kterou procházeli sluneční paprsky. Pomalu, ale přece. Otvor byl čím dál menší. Slunce už jen prosvítalo. Mělo ještě naději, která však už byla jen maličká. Nakonec mraky zvítězily a slunce se musela vzdát. Tak jako to musím udělat já, i když nechci.

Mezitím přišla Rosalie. Přicházela ladným, krokem, ale přitom nebyla moc přívětivá. Když přišla až ke mně vrhla na mě pohled, který popsat nedokážu, byl poněkud zvláštní.Poté si vedle mě sedla. "Vím, že je to pro tebe složité.." Řekla. "Složité? Je to hrozný! Nemůžu nic, nemůžu ani odsud, vím že je to zvláštní, ale kdybych tu měla před sebou ten útes, skočím znovu." Řekla jsem a opět se mi draly slzy do očí. Kdžy si jen představím mou matku, jak sedí v kuchyni a zoufale se mě hledá. Když si představím Johnyho, který na mě určitě čekal a teď tam nejsem. Jsem z toho všeho zmatená. Nevím, opravdu nevím, ale jestli je něco co bych teď chtěla opravdu udělat,tak to jít domů a všechno vysvětlit. To však nemůžu, tak si budu muset vyslechnout Victorii.

" Možná jsme sem neměli jezdid. Možná jsme měli zůstat, tam kde jsme byli dřív. Nechápu proč to tátu napadlo, bylo to zbytečné a navíc jenom ostatním ubližujeme! Kdybych si jen mohla něco udělat, už bych byla dávno mrtvá. Ty vůbec netušíš co se kolem tebe děje. Mohla by si tak snadno umřít, ale my to nedovolíme, kvůli Davidovi. Nepochopím to. Od té doby co tu je ho nikdo

nezajímal. Přijedeme a najednou uvidí tebe. Je to jako zlý sen, ani nevíš, co jste způsobili. Možná si to neuvědomuješ, ale miluješ ho tak, jako on tebe. Není to láska na první pohled, není to ani láska na nějakou dobu. Ty, Rosalie, ty tu prostě musíš být! Tohle je něco výjimečného, co se ještě nestalo. Nedokážu ti to přesně vysvětlit, ale ty si do našeho světa přivedla něco nového, co nikdy nikdo nepoznal, proto se s tím musíme nejdříve vyrovnat. David si to zatím nedokáže přiznat, ale už se nesmíte opustit, mohlo by to být zlé, hodně zlé."



Řekla mi Victoria a já ucítila jak mé tělo tuhne. Možná se nic nedozvím hned, ale chci vědět, kde jsem a s kým tu jsem. To, co jsem teď slyšela, mi utkvělo v hlavě jako jed, který čeká, až bude pravá chvíle. Je to jako šelma, která je na lovu, je to opravdu zlý sen, ale vše jsem pochopila. Pravděpodobně se už nikdy nevrátím domů.
  "Takže, musím bát s Davidem a nemůžu domů." Victoria přikývla. Povzdychla si a položila mi ruku na rameno. Já se otřásla. Její ruka byla zvláštní. Když se mě dotkla, tak jsem cítila jakoby ledový šíp, který projel mým tělem. "Promiň." Řekla se a odvrátila pohled. "Už půjdu." Odešla. Chvíli jsem si držela místo, kde položila svou ruku. Další známka toho, že nejsou lidé. Jsou velice, ale velice studení. Tedy alespoň Victoria.

"Ahoj, doufám, že ti Vici vše vysvětlila, prostě dál nemůžu. Nechápu, proč, nebo jak, ale asi je to osud. Jen mi musíš jít vstříc." Přišel ke mně David a já přikývla. "Chápu, že tě nemohu opustit, že nemohu jít pryč, nemohu nic, ale jen jedno chci vědět. Kdo jste. Nedělá mi problém se v tuto chvíli zabít, tak mi to prosím tě řekni." Řekla jsem, ale podívat jsem se mu do očí nedokázala. Slyšela jsem jen tlukot mého srdce. To co jsem teď obětovala pro mě nebylo v tuto hvíli nic. Co pro mě teď znamená můj život? "To po mě nemůžeš chtít." Řekl. "Nemůžu tu bez tebe zůstat." Zvedla jsem hlavu. "Takže stále nemohu vědět, s kým mám být celý svůj život? To se mám radši zabít?" Odsekla jsem. Povzdechl si. "Vydrž chvíli prosím." ¨

S tím sem mohla souhlasit. To nebylo tak strašné. Když odcházel, začala jsem přemýšlet. Co by mohlo být, když svět opustím? Stane se snad nějaká přeměna, nebo je to jen moje mysl. Je ve mně nějaký duch? Jsem já nějaký duch? Chtěla bych to vědět. Musím však ještě chvíli počkat. Minuty se táhly. Sledovala jsem slunce, které pomalu svítilo na nebi. Vše má svůj konec, i slunce a co je planeta bez slunce? Pouhý kus kamene, na kterém se něco hýbe. Ano hýbe a přemýšlí. Jednou to tu celé skončí. Uslyšela jsem kroky. Nebyl to jen jeden člověk, no řekněme člověk.
"Rose, nikdy ti tohle neodpustím." Řekl mi David a podíval se na svou rodinu. Kývl na tátu, pravděpodobně a otočil se zpátky ke mně. "Je tedy na čase, aby ses dozvěděla, kdo jsme." Bohužel si své blouznění posmrtným světem budu muset nechat na později. "Slib nám však, že tohle zůstane v utajení." No co jsem mohla dělat, přikývla jsem.


"Začalo to takhle, když jsem byl malý, moje matka umírala na rakovinu. Tátu jsem neměl, s mámou se rozvedli ještě před tím, než jsem se narodil. Bylo to těžké. Věděl jsem, že se s mámou něco děje, že vše není tak, jak by mělo. Bylo zrovna 18. Května, kdy mi oznámili, že se budu muset přestěhovat a že máma už se neprobudí. Tuším, že mi byly pouhé 3 roky. Uměl jsem však perfektně myslet, mluvit, chodit i chápat. Tohle jsem pochopil až moc dobře, moje matka umřela. Byl jsem smutný. Věděl jsem, že jednou odejde, ale nebyl jsem připraven. Utekl jsem. V tu chvíli jsem věděl, že dělám hloupost, ale neměl jsem za kým jít, neměl jsem přátele, rodinu, ani domov. V ten den večer jsem šel po ulici a slyšel křik. Lekl jsem se, byl jsem malý a vystrašený kluk. Byl jsem však zvědavý a tak moje rozhodnutí bylo jasné, podívat se, co se stalo. Pomalu jsem šel tmavou uličkou směrem k onomu místu. Pamatuji si, že jsem byl vyděšený tak, že se mi klepaly zuby. Tehdy nesměly děti po sedmé hodině ven, takže kdyby mě někdo viděl, šel bych do dětského domova. Vlastně i tak bych tam šel. Pomalu jsem se blížil k rohu, odkud se zvuk ozýval. Musel jsem se chvíli zastavit, byl jsem opravdu vyděšený. Představoval jsem si různá strašidla a potvory tohoto typu. Když jsem se konečně odvážil obejít ten roh, ztuhl jsem. Uviděl jsem tři lidi, jak jsou postaveni směrem ke mně. Chvíli jsem se na ně díval. Nebylo snadné tam stát. Za nimi ležela žena, mrtvá. U jednoho, asi může, přesněji si nepamatuji, jsem si všiml, že má na obličeji skvrnu od lidské krve. Vyděsil jsem se. Zabili ji. Žena, která mezi nimi byla ke mně přistoupila a obhlížela si mě. Oči měla červené, děsivé. Muži přikývli a ona se usmála. Z té chvíle si dál nic nepamatuji, jen to, že když jsem se další ráno, nevím které, ale když jsem se probudil, bylo ze mě to, co jsem dnes.. Byl ze mě dospělý muž a ... upír. Věděl jsem však, že nechci brát lidské životy, tak jsem se rozhodl, že nebudu pít krev. Nevěděl jsem, co takový upír může způsobit. Zkoušel jsem vyjít na světlo a zjistit, proč na něj neradi chodí. Když jsem to zkusil poprvé, nic jsem necítil, když jsem se však podíval do zrcadla zděsil jsem se, moje nehty byly černé. To by ovšem nebylo tak strašné, kdyby se v tu chvíli neměnily i mé oči, což vlastně vidíš i teď. Tak jsem pochopil. Pak jsem zkusil česnek. Tak tohle byla naprostá hloupost, protože česnek mi nic nedělal, jen jsem přestal mít chuť na lidskou krev a to mi pomohlo při překonávání. Nepomohlo to však věčně, trvalo to jen pár minut, bohužel. Nakonec jsem našel způsob. Začal jsem lovit zvěř. Pomohlo to. Když jsem však potkal člověka, nedokázal jsem se udržet. Zaútočil jsem. Zabil jsem tak pár lidí. Pak jsem už nechtěl být sám a stvořil jsem si rodinu, kterou vidíš dnes. Protože toho, co bych mohl vyprávět je hodně, tak doufám, že ti tohle prozatím stačilo."

"Upír." Řekla jsem potichu a zachvěla se. "Vy jste upíři? A nejspíš budu i já upírem." Takže, mám štěstí i smůlu. Smůlu, že jsem v domě plném upírů a štěstí, že mě ještě nezabili. "Super."   
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 <.M.u.CinQa.> <.M.u.CinQa.> | Web | 31. března 2010 v 15:52 | Reagovat

neboj v affs te mam porad

2 Millie~BmH Millie~BmH | Web | 31. března 2010 v 16:07 | Reagovat

wau užasné to je x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.